Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už dvě desetiletí jsou norští BORKNAGAR mojí srdcovkou, kapelou, kterou osobně vnímám jako jedno z vůdčích těles druhé vlny severského epického metalu. Tu první představovali inspirativní BATHORY, a když jsem tenkrát v devadesátých letech pátral po tom, s jakou kapelou na Quorthonův projekt přirozeně navázat, byli to právě BORKNAGAR s jejich mrazivým klenotem „Olden Domain", kteří mě oslovili s největší intenzitou. Od té doby už uplynulo hodně vody, kapela pravidelně hraje severskou první ligu, vystřídala se v ní spousta hvězdných hudebníků a fanoušci jsou pravidelně zásobováni povedenými deskami.
Kvalitativní nároky bez problémů splňuje i letošní novinka „True North", v některých ohledech možná aspirující na nejlepší desku v historii BORKNAGAR vůbec (ale to samozřejmě záleží na vkusu každého posluchače). Zásadní změnou, kterou toto album přináší, je absence dlouholetého hlavního vokalisty Andrease Hedlunda alias Vintersorga, který kapelu musel ze zdravotně/osobních důvodů opustit. Slůvko „zásadní" nepoužívám jen tak pro nic za nic, protože Vintersorgova nepřítomnost má opravdu důležitý vliv na celkové vyznění a charakter nahrávky. Osobně vnímám nový materiál jako návrat před „Empiricism", s mnoha odkazy a přesahy zejména na „Quintessence" a již zmiňované album „Olden Domain" (taková „Fire That Burns", ta mezi zmíněnými alby vyloženě pendluje).
Měl jsem možnost zaznamenat od různých fanoušků skupiny mírný stesk za Vintersorgem, ale osobě tyto pocity nesdílím. Vintersorga mám v oblibě jako zpěváka, je mi dokonce i lidsky sympatický, ale prezentovaný materiál jeho absencí netrpí, je ušit na míru aktuálním dvěma hlavním zpěvákům, tj. Simenovi a Larsovi. Druhý jmenovaný se zásadní měrou podílel na desce jako autor. Tři písně napsal zcela sám („Into The White, „Lights" a „Voices") a textařsky vypomohl principálovi Øysteinovi u všech jeho skladeb. Larsův styl je na první poslech patrný, jeho vlastní zmíněné písně jsou přímočařejší a přístupnější oproti složitějším Øysteinovým kouskům, kterými se musí posluchač déle prokousávat.
Simen (aka Vortex) má na svědomí pouze jediný song, ale dle mého osobního názoru (a co jsem zaregistroval, tak ho mnoho posluchačů také sdílí) jde o nejvýraznější píseň celého alba. Jedná se o druhou v pořadí „Up North" a byť je její název mírně odlišný, chápu jí jako titulní a definiční skladbu celé desky. Strojové pravidelné tempo, hravé cinkání činelů, gradující bezchybný Simenův vokál a strhující předělová pasáž - to vše jsou složky zřejmě největšího hitu, který skupina kdy natočila.
U BORKNAGAR jsem si vždy říkal, že takový ten špinavější a zastřenější zvuk jim spíš svědčí, a že posun k lepšímu by možná mohl mít negativní vliv na atmosféru nahrávky, ale novinka mi v tomto směru za pravdu moc nedává. Výsledný mix je vyvážený, dynamický, žádný z nástrojů není upozaděn, kapela přesně věděla, v jaké míře přidat potřebnou syrovost, která nedovolí některým měkčím kouskům sklouznout do pop-metalové kategorie.
Pokud bych měl hodnotit jednotlivé atributy této desky, tak prakticky u všech se dostanu k maximálnímu možnému hodnocení. Svým způsobem mě fascinuje, že některé kapely jsou schopné dokráčet k jedné ze svých nejlepších desek po víc jak dvacetileté existenci. Loni to byli AMORPHIS, letos jsou to BORKNAGAR. A že se jedná o mé dlouholeté srdeční záležitosti, o to víc mě toto zjištění těší.
1. Thunderous
2. Up North
3. The Fire That Burns
4. Lights
5. Wild Father's Heart
6. Mount Rapture
7. Into the White
8. Tidal
9. Voices
10. Wild Father's Heart (Instrumental Demo)
11. Up North (Demo)
Tu sa musím prikloniť k hodnoteniu Shnoffa a súhlasiť s tým, že novinka BORKNAGAR predstavuje jednu z najslabších dosiek kapely. Príliš veľa motívov na tomto albume som už v minulosti počul v lepšej forme, navyše mi príde album skladateľsky slabý s množstvom hluchých miest. Za zmienku stojí záverečná "Voices", ale nemôžem sa zbaviť dojmu, že sa jedná len o inú štylizáciu titulnej piesne filmového Hobbita. Od skvelého "Urd" ideme podľa mňa kvalitatívne dolu kopcom.
24. prosince 2019
Shnoff
6 / 10
Cítím potřebu vyvažovat a konstatovat, že je to jedna z nejhorších desek BORKNAGAR. "Up North", možná "Lights", "Voices" a Nedlandův charismatický vokál. Tím výčet pozitiv končí. Jinak vata, sterilita, bez energie a některé skladby musím přeskakovat ("The Fire That Burns" s její uchabolnou střední a závěrečnou pasáží a unylou "Wild Father´s Heart"). Pánové po minulé obstojné desce úplně ztratili šťávu a já se tážu, proč? Irénko, proč??
17. prosince 2019
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
D.E.S.
9,5 / 10
Prvy dojem bol taky, ze mi to prislo akesi makke, aj tvrdsie pasaze posobili skor ako mraciace sa maciatko... avsak stacilo par vypocuti a melodie jednotlivych skladieb sa mi usadili v hlave a nie a nie sa ich zbavit. Proti Vintersorgovi nemam nic, ale bez neho Borknagar znie mojmu srdcu lepsie.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.