Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už dvě desetiletí jsou norští BORKNAGAR mojí srdcovkou, kapelou, kterou osobně vnímám jako jedno z vůdčích těles druhé vlny severského epického metalu. Tu první představovali inspirativní BATHORY, a když jsem tenkrát v devadesátých letech pátral po tom, s jakou kapelou na Quorthonův projekt přirozeně navázat, byli to právě BORKNAGAR s jejich mrazivým klenotem „Olden Domain", kteří mě oslovili s největší intenzitou. Od té doby už uplynulo hodně vody, kapela pravidelně hraje severskou první ligu, vystřídala se v ní spousta hvězdných hudebníků a fanoušci jsou pravidelně zásobováni povedenými deskami.
Kvalitativní nároky bez problémů splňuje i letošní novinka „True North", v některých ohledech možná aspirující na nejlepší desku v historii BORKNAGAR vůbec (ale to samozřejmě záleží na vkusu každého posluchače). Zásadní změnou, kterou toto album přináší, je absence dlouholetého hlavního vokalisty Andrease Hedlunda alias Vintersorga, který kapelu musel ze zdravotně/osobních důvodů opustit. Slůvko „zásadní" nepoužívám jen tak pro nic za nic, protože Vintersorgova nepřítomnost má opravdu důležitý vliv na celkové vyznění a charakter nahrávky. Osobně vnímám nový materiál jako návrat před „Empiricism", s mnoha odkazy a přesahy zejména na „Quintessence" a již zmiňované album „Olden Domain" (taková „Fire That Burns", ta mezi zmíněnými alby vyloženě pendluje).
Měl jsem možnost zaznamenat od různých fanoušků skupiny mírný stesk za Vintersorgem, ale osobě tyto pocity nesdílím. Vintersorga mám v oblibě jako zpěváka, je mi dokonce i lidsky sympatický, ale prezentovaný materiál jeho absencí netrpí, je ušit na míru aktuálním dvěma hlavním zpěvákům, tj. Simenovi a Larsovi. Druhý jmenovaný se zásadní měrou podílel na desce jako autor. Tři písně napsal zcela sám („Into The White, „Lights" a „Voices") a textařsky vypomohl principálovi Øysteinovi u všech jeho skladeb. Larsův styl je na první poslech patrný, jeho vlastní zmíněné písně jsou přímočařejší a přístupnější oproti složitějším Øysteinovým kouskům, kterými se musí posluchač déle prokousávat.
Simen (aka Vortex) má na svědomí pouze jediný song, ale dle mého osobního názoru (a co jsem zaregistroval, tak ho mnoho posluchačů také sdílí) jde o nejvýraznější píseň celého alba. Jedná se o druhou v pořadí „Up North" a byť je její název mírně odlišný, chápu jí jako titulní a definiční skladbu celé desky. Strojové pravidelné tempo, hravé cinkání činelů, gradující bezchybný Simenův vokál a strhující předělová pasáž - to vše jsou složky zřejmě největšího hitu, který skupina kdy natočila.
U BORKNAGAR jsem si vždy říkal, že takový ten špinavější a zastřenější zvuk jim spíš svědčí, a že posun k lepšímu by možná mohl mít negativní vliv na atmosféru nahrávky, ale novinka mi v tomto směru za pravdu moc nedává. Výsledný mix je vyvážený, dynamický, žádný z nástrojů není upozaděn, kapela přesně věděla, v jaké míře přidat potřebnou syrovost, která nedovolí některým měkčím kouskům sklouznout do pop-metalové kategorie.
Pokud bych měl hodnotit jednotlivé atributy této desky, tak prakticky u všech se dostanu k maximálnímu možnému hodnocení. Svým způsobem mě fascinuje, že některé kapely jsou schopné dokráčet k jedné ze svých nejlepších desek po víc jak dvacetileté existenci. Loni to byli AMORPHIS, letos jsou to BORKNAGAR. A že se jedná o mé dlouholeté srdeční záležitosti, o to víc mě toto zjištění těší.
1. Thunderous
2. Up North
3. The Fire That Burns
4. Lights
5. Wild Father's Heart
6. Mount Rapture
7. Into the White
8. Tidal
9. Voices
10. Wild Father's Heart (Instrumental Demo)
11. Up North (Demo)
Tu sa musím prikloniť k hodnoteniu Shnoffa a súhlasiť s tým, že novinka BORKNAGAR predstavuje jednu z najslabších dosiek kapely. Príliš veľa motívov na tomto albume som už v minulosti počul v lepšej forme, navyše mi príde album skladateľsky slabý s množstvom hluchých miest. Za zmienku stojí záverečná "Voices", ale nemôžem sa zbaviť dojmu, že sa jedná len o inú štylizáciu titulnej piesne filmového Hobbita. Od skvelého "Urd" ideme podľa mňa kvalitatívne dolu kopcom.
24. prosince 2019
Shnoff
6 / 10
Cítím potřebu vyvažovat a konstatovat, že je to jedna z nejhorších desek BORKNAGAR. "Up North", možná "Lights", "Voices" a Nedlandův charismatický vokál. Tím výčet pozitiv končí. Jinak vata, sterilita, bez energie a některé skladby musím přeskakovat ("The Fire That Burns" s její uchabolnou střední a závěrečnou pasáží a unylou "Wild Father´s Heart"). Pánové po minulé obstojné desce úplně ztratili šťávu a já se tážu, proč? Irénko, proč??
17. prosince 2019
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
RAM SETH
10 / 10
Nejnovější nahrávku norského all stars průchoďáku považuji za jejich nejvyspělejší, nejdospělejší a v mnoha ohledech nejlepší desku. Pokud má někdo pocit, že má hudebník ve dvaceti i ve čtyřiceti drhnout pořád to stejné, je tady na špatné adrese, kdo má prostě rád dobrou muziku a žánr pak vlastně není vůbec důležitý, bude tady jako doma. Album je skvěla složené, parádně zaranžované, s ohromným přehledem a nadhledem nahrané a nad tím vším se klene kámen úrazu mnoha desek, v tomto případě ale naštěstí perfektní produkce i zvuk. Pro norskou hudební scénu mám mimořádnou slabost, nakonec mnohdy i pro tu neuchopitelnost a nepředvídatelnost, kdy nahrávky nespojuje žánr, ale jen špičková kvalita. Borknagar se i v rámci mimořádně kvalitní norské scény stále řadí na úplný vrchol a už teď se těším na další vývoj.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.